Orientační běh v Plzni, 3. ročník

Tento víkend nám do cesty přihrál pokračování loňské špičkové akce na skákacích botách (dle domácích – skákacích chůdách). Jak jsme se mohli loni s Lukášem Medkem sami premiérově přesvědčit a posléze i nadšeně vyprávět ostatním, letos jsme si stejnou akci se stejnýma lidičkama zkrátka nemohli nechat ujít. K nám se připojila i celá rodina Frolkova (nutno říci, že jelikož jsou vždy ve čtyřech, tak se k nim připojujeme spíše my 🙂 ) a volno v kalendáři si udělal i Václav Skyba. Leč Vencu v den odjezdu skolila viróza a tak se směr Plzeň vydat nemohl. Samotný program začal v pátek v odpoledních hodinách na rozhledně Chlum.


My s Lukášem jsme díky pracovním povinnostem přijeli opět později, takže jsme naskočili do pomyslného rozjetého vlaku rovnýma nohama. Ani nepřízeň výsledku semifinálového zápasu Česka se Švédskem nikterak neovlivnila tradiční dobrou náladu, která kolem lidiček ze Sportiness doslova sálá. Uvítáním nám byl otevřený kiosek s občerstvením, připravený oheň a uzeniny na opékání, a hlavně opět spousta nových i starých známých tváří. Stačili jsme vyběhnout na rozhlednu a pěkně z výšky si prohlédnout Plzeň. S ubývajícícm časem se začly hrát hry na rozpohybování těl a především pro poznání všech skokanů, předseda se naplno chopil své funkce a tak nám točil pivka.
Asi už, jako tomu bývá u podobných akcích, není třeba psát, že zábava byla zaručena. Následoval přesun na ubytovnu, kde se v komornější atmosféře za přítomnosti Kapitána Morgana a lorda Tullamora Deweho slavily narozky. Spát se šlo o čtvrt na dvě a nutno říci, že vstávání na samotné závody bylo poněkud těžší 🙂

Ráno jsme se po cestě na start závodu zastavili u Globusu, abychom doplnili zásoby – inu pořádný výběr je pořádný výběr. Po příjezdu na louku jsme začali připravovat věci, proběhl drobný briefing, rozdělení do skupinek a první dvojice tak mohly vyrážet do terénu – tento rok delšího a složitějšího. Jako první zástupce Brna vyrazili Líba a oba Petrové v kategorii rodina. Honza Frolek utvořil dvojičku s domácím Lukášem a já s Lukášem Medkem jsme nakonec utvořili trojičku s Luckou. Původní plán se rozpůlit a udělat dvě smíšená družstva byl bohužel zhatěn absencí Hanči, takže se těšíme na příští rok, abychom myšlenku zrealizovali! 

Opět u nás platilo pravidlo jít proti ostatním, kteří zvolili začátek cesty směrem ke stržence. Po domluvě se vydáváme z kempu nejdříve jihozápadně na stanoviště trigoš s taktikou se nejdříve trošku rozehřát. Což se daří dokonale. První štípnutí kleštičkami do karty tak je na světě.
Tak, a teď nás čeká drobný výstup směr zářez. Azimut nastaven, vzdálenost odhadnuta – jde se. Najít tento terčík nedělá nejmenší problém a my s radostí pózujeme všudymístným paparazziům.
Kam teď? Pravotočivým obloukem nejdříve přes Kačák, ať máme vše po cestě. Nápad dobrý, jde se! Po cestě děláme čelo pelotonu Davidovi s Romanem, ne a ne je setřást, snažíme se, pobíháme zleva doprava – ale další závodníci se nás stále drží. Netrpělivě vyhlížíme jezírko kačáku, jenže chyba lávky. Před námi se mezi stromy otevírá výhled na vysílač Krkavec – sakra! První větší zaváhání. Fotíme se, vydechneme, napijeme.
A jde se poprvé improvizovat, kam teď? Směr sever zůstává i nadále v našich nohách a už si to hopsáme cestičkami na hraně zakázané zóny, bedlivě sledujíc elektrické vedení, ať se nám nepřihodí další nepříjemnosti s blouděním. Tak bedlivě, že padám – au! V tom dobíháme k výhledu. Najednou si uvědomujeme slova Lukáše Č. – kdo vyleze nahoru v botách, má zlatou medaili. S hořkostí upouštíme od tohoto plánu, zdraví a čisté ložiska jsou nám milejší a zouváme. Hle – z druhé strany leze vstříc vrcholku Petr s Luckou a závod připomíná přetahování strýčka Srblíka a hamouna o zlatou aladinovu láhev.
Rychle dolů, obout a mažeme dále – cíl je jasný, západně na krmelec. Jenže ejhle, nezhodnotíme zcela přesně okolí a už se ocitáme o cca 300 m jinde. Musíme severněji. Nalezen! Štípnout, napít a utéct z dohledu pronásledujících dvojiček – konečně zpět na jih – tentokrát snad kačák trefíme! Super cesta, na běh jak dělaná, naháníme minuty ztracené broděním se po lese.
Hezký výhled na pole a panoramata, moc se nekochat, vyfotit a opět vstříc dalším stanovištím. Kačák nalezen!
Jde to lehce. Opět vyfotit, napít a hurá na borůvčí – škoda že borůvky ještě nerostou – mno, kdyby rostly, jsem už pěkně fialovej. Skok, krok, kláda a už se znovu válím na zemi. Buzola hrdinně držena ve vzduchu, ať se jí nic nestane. Vstávačka a znovu do tempa! Přibíháme, někde to tu v okolí musí být, hledáme, nemáme. Jsme v koncích? Ztraceni? Ne, po 5 minutách nacházíme a s pozdravem ostatním dvojičkám vybíháme na poslední etapu – jeskyně a strženka. Vidíme rybník, jeskyně musí být blízko, jde se doleva. Bingo, máme ji. Zouváme botky a jdeme hledat terčík. Trefeno, nachází se nad jeskyní. Už jen jeden terčík! Čas je dobrý. Probíháme okolo rybářů, se zájmem na nás koukají, vzájemně se zdravíme. Hele, pivo a klobásy! Polovičně odoláváme a objednáváme si s Lukášem pivko, Lucka si dává kofolu. Není čas, bereme kelímky, upíjíme a běžíme do strženky. Poslední štípnutí a teď vstříc kempu. Dobíháme, zapisujeme čas a leháme na trávu. Kontrolujeme stav GPS měřiče a jdeme se vydechnout a najezt – Lukáš pro nás připravil těstovinový salát.

Celkově se nám podařilo ujít či uběhnout a uskákat 12,8 km za dobu tří hodin. Absolvolali jsme šest pádů – bez zranění, průměrná rychlost dle GPS činila 4,23 km/h, což na členitost terénu není až tak zlé 🙂  Po jídle se mohlo postupně odjíždět směr ubytovna, kde nás čekala sprcha a vidina alespoň krátkého spánku.

Trasa zaznamenána mobilní aplikací Endomondo Sports Tracker, číslované jsou úseky, ne stanoviště.

Od pěti hodin pro nás byla připravena restaurace, kde jsme mohli řádně doplnit ztracenou energii. Po vydatném jídle jsme se opět pustili do mnoha společenských her. Obsluha nebyla zrovna z kategorie příjemných a vlídných, tak jsme doufali, že alespoň do půlnoci zde vydržíme. Vyhlásily se výsledky a zhodnotili jsme akci jako velmi zdařilou. A opět ke hrám – upíří válka skončila vítězstvím upírů, filmové pantomimy ukázaly nadanost všech z nás a tvoření pohádky z deseti hanlivých slov dalo pořádně zabrat našim bránicím. Nechyběly kolečka vtipů, probírání různých věcí, popíjení drinků a okolo půlnoci jsme se vydali do deštivé noci směr ubytovna – samo sebou s hraním upíra, který se stal docela fenoménem 🙂 Tam jsme si střihli dlouho očekávanou hru sardel a kolem druhé hodiny poslední z nás usínali s pocitem naprosté spokojenosti.

Ranní vstávání bylo opět těžší, s Lukášem jsme se rozloučili a frčeli do Brna, ostatní ještě dali společný oběd.

Známka za uplynulou akci asi nemůže být jiná, nežli 1**. Lukáši, Plzeňáci a všichni ostatní, ktěří se podíleli na báječném květnovém víjkendu, velké díky a už teď začínáme odpočítávat dny do 4. ročníku.

[nggallery id=17]